Kvítečkovský zpravodaj

Zde nenajdete žádný pokus o noviny, spíše takovou malou sondu do života. Nebudu sem psát formou deníku, ale jen události minulé a budoucí, které by mohly zajímat i ostatní.


Hned další týden jsem se rozhodla, že už mi to v České republice nebaví a proto jsem si udělala výlet za kanál,byla jsem se podívat jak se žije v parlamentní monarchii.
Začnu od cestování autobusem. Autobus jako obvykle přijel cca s půl hodinovým zpožděním, jen s tím rozdílem, že z Plzně jsem ve čtvrtek odjížděla sama, tudíž nikdo nevěděl, zda vůbec přijede. Nakonec přijel a bylo tam dokonce i místo, přesně v půli autobusu (dostatečně daleko od jedné televize a moc blízko ke druhé tudíž titulky jsem nepřečetla).
Krátce k celníkům. První na řadě byli čeští. Vše bylo v pořádku, po době optimální na české úředníky, dali razítko do pasu a jelo se k Němcům. Tam už byly problémy. Mládenci, co seděli za mnou se jim nelíbili a chtěli vidět další průkaz. Jednoho cestující píšící azbukou dokonce prošacovali. Nicméně v plném počtu se jelo dál. Francouzové nechali celý autobus vyklidit a úplně všechna zavazadla projeli rentgenem. Zase vše naskládat a popojet kousek dál k Britům. Tam jsem absolvovala něco jako přijímací pohovor. Hned v první větě jsem řekla půlku německy (němčinu mám totiž jako hlavní cizí) jazyk. Celník byl nejspíš ve velmi dobrém rozpoložení nebo Poloněmec, ale komunikoval se mnou německy. Vše proběhlo OK a už jsme byli v Eurotunelu a potom už jen co by kamenem dohodil do Londýna. Měla jsem velký štěstí, ale 10 min po zakoupení jízdenky jsem cestovala busem do Bathu. V Bathu kupodivu nepršelo, ale svítilo sluníčko (asi mě chtělo přivítat :-). Přemístila jsem se kousek po proudu řeky Avon, a vykramařila si pár věcí a vydala se 12% stoupáním prý 2,5km na univerzitu, napsat našim sms, že jsem dorazila bez problémů.
Bath je pěkné „malé městečko“ se starými římskými lázněmi. Během doby, kterou jsem v UK trávila, jsem se ještě stihla podívat do Bristolu (britským superextrarychlým vlakem), ochutnat typické jídlo města Thin-tongu (vážně fakt dobrý), okusit na vlastní kůži britské sluníčko a déšť, vidět park pro děti plný prolejzaček, houpaček, tarantulingu a dalších smyslů i nesmyslů, slyšet rozčilující se racky (nebo jak někdo trefně řek´ „hloupé velké husy“), málem to schytat golfovým míčkem, vidět hrát něco jako pétanque s velkejma šišatejma koulema, prolézt univerzitní knihovnu a přilehlé prostory, svézt se krásně oranžovým autobusem, učit se matematiku (geometrii) v angličtině, vidět čínské svatební fotoalbum, nechápavě kroutit hlavou nad rychlostí konzumace dušeného zelí s rýží tyčinkama,… Cestou zpět, zdá se, že britské ostrovy truchlily nad tou velkou ztrátou, protože celý den pršelo.
Řidič britského busu byl v dobrém rozpoložení, cestou si pohvizdoval. Přesto, že byla neděle odpoledne, na Viktoriino nádraží jsme dorazili s 2 minutovým předstihem. Tam jsem měla na náš bus čekat 1h 40min, ale tato doba se ještě protáhla o 2,5 hod. Pak nám ještě ujel Eurotunel a zpoždění činilo 4 hodiny. To už jsme nedohnali. V době, kdy už jsem měli být v Plzni, jsme byli 180 km pře Norimberkem. Po cestě jsem si ještě stihla zlikvidovat kredit, dávala jsem domů vědět, že máme jaksi zpoždění, jelikož na českým autobusáku (na rozdíl od anglického) nejsou schopný něco dát vědět.
Konečně jsem vystoupila v Plzni (Představte si, že z celého autobusu jediná.), políbila rodnou hroudu, nasedla do naší modré limuzíny a spokojeně se natáhla na mojí milované postýlce…

End



V týdnu od 8.-19.4. jsem vykonávla praxi výstupovou v 1.A na 22. ZŠ na Doubravce. Ve třídě prý mají 17 dětí, ale během naší praxe jich bylo maximálně 16. Rekordní počet dětí (12) byl během mé hodiny tělocviku ve druhém týdnu praxe. Největším pozvižením bylo, uhoření papírového názoru. Naštěstí se na nás nikdo nepřišel podívat, takže vše bylo v naprostém pořádku jako že se ... jmenuji.

Dne 4.3. se konala exkurze z prvouky a přírodovědy ve hvězdárně v Rokycanech. Jelo se vlakem. První legrací bylo si koupit lístek. Projevily jsme se už mírně deformovaně. Utvořily jsme dvouřadový zástup a počítaly se. Přihlížející pánská návštěva to okomentovala v tom smyslu, že už jsme profesionálně deformovaný. Průvodčí ve vlaku taky nechápala, že tak velký a máme hromadnou jízdenku:-). Ve hvězdárně nám 3. kosmickou rychlostí promítnuli Sluneční soustavu v Power pointu a pak nám pustili 2 pohádky nevalné grafické úrovně. Zajímavý byl dalekohled zaměřený na tamní věžní hodiny. Dokonale stranově převrácené. Interesantní bylo sluníčko se svými skvrnami. Jeden by neřek, jak takové obyčejné Slunce :-) umí po té obloze pěkně uhánět. Cestou zpátky pan Podroužek našel na cestě slepýše. To bylo radosti v našich řadách :-) a nejen v našich.